Milan Duspiva

Už jako malého mě hudba a hraní na kytaru bavily. Proto jsem se po gymnáziu rozhodl věnovat se kytaře naplno na konzervatoři. Po ní mě osud zavál ke staré hudbě, pořídil jsem si velkou loutnu, teorbu. Ta nebyla v baroku jen sólovým nástrojem, ale stala se součástí orchestrů, takže jsem se díky ní dostal ke společnému hraní s ostatními muzikanty, což mi u klasické kytary hodně chybělo.

Dnes si kromě teorby rád zahraji na barokní, klasickou, i lubovou „jazzovou“ kytaru při každé příležitosti, která se mi naskytne.

Na učení mě baví hledání možností, jak přivést každého žáka k lásce k hudbě a k tomu, aby mu to dobře hrálo. Mám rád momenty, kdy se nám povede nacvičit skladbu, která z počátku vypadala těžce a nehratelně. V kytarovém souboru si pak rád užívám radost ze společného hraní.