Jiří Vedral

Stává se, že v životě člověka něco přepadne a pak se ho to drží a ne a ne ho to pustit. Mě přepadla hudba. Nejdřív prostřednictvím mé matky, která mi k obědu nutívala polední koncert z tranzistorového přijímače Cohata (což znamenalo v azbuce Sonáta, ale to jsem tehdy nevěděl) a vyvolávala tak u mě žaludeční neurózu. O něco později jsem u stejného přijímače téměř ukroutil ladící knoflík, jak jsem hledal vlny rádia Luxemburk, abych s pocitem mlsání zakázaného ovoce zaslechl aspoň kousek písničky Please Mister Postman z prvního alba Beatles.

Pak jsem dostal do ruky kytaru a pochopil jsem, že na rozdíl od piana, u kterého jsem musel hodiny sedět, s kytarou můžu ven zpívat a hrát třeba Beatles. A tak se mě kytara drží a ne a ne mě pustit. A já se na ni nezlobím. Je v ní něco krásného a ušlechtilého, jako hudba sama, ale taky něco svobodného a trochu rebelského. Ale nejvíc ze všeho věrného. A to se snažím ze srdce celý život vysvětlovat svým žákům.